fix bar
fix bar
fix bar
fix bar
fix bar
fix bar


Report Květen

Report Květen

  • Radka Neužilová
  • 10.6.2019

Milé maminky a milí tatínkové,

Květen je za námi a opět si dovoluji o něm podat hlášení, abyste věděli, co všechno se ve školce dělo a jak jsme tento měsíc prožili.

V deštivém květnu jsme se věnovali dvěma velkým tématům. Krom toho, že pilně zpíváme a připravujeme se na rozlučkovou besídku, jsme si povídali o domácích mazlíčcích a jejich péči a konec května jsme zasvětili integrovanému záchrannému systému.

S mazlíčky jsme začali hned na začátku měsíce, přivezla jsem do školky svého zrzavého kocoura Oskara, který byl zpočátku trochu zděšen množstvím lidí, nakonec se ale pohladit nechal a doma se mi ani nepomstil žádnou lotrovinou (trochu jsem se toho bála J). Pověděli jsme si, jak se o kočku starat, co pije a jí a řekli jsme si obecně pravidla toho, jak se chovat ke zvířátkům (neběhat za nimi, netahat je za uši ani ocas, nebouchat…). Druhý den nás navštívila Terezčina paní Králíkova Pipina. Ta je zvyklá na kontakt s dětmi, takže šla z náruče do náruče, nechala se hladit, chovat, drbat a nakonec se zabydlela v domečku y Lega, který jí velcí kluci postavili. Další den přišel Adámek a s sebou přivezl králíčka Matýska a rybku Elinku. Postavili jsme králíkárnu, řekli si, co jí takový králík, vymysleli další druhy hlodavců, pověděli jsme si, čím je krmit a co jim k snědku nedávat, aby jim nebylo zle.

V dalším týdnu k nám i s klecí zavítal Pepíkův andulák, který se dětem líbil moc a inspiroval nás k tvoření vlastních andulek, které jsou k vidění na předzahrádce školky. Opět jsme si povídali o tom, jak se starat o papouška, odkud vlastně pochází, že tady u nás v přírodě nežije. Také jsme se podívali, co jí a pije a jestli má na sobě chlupy, peří nebo šupiny (to víte, že byli experti, kteří navrhovali vše ostatní, jen to peří ne J).

Nejvíc nadšené byly děti asi z Verčiných pejsků husky, kteří s námi šli na procházku. Jmenovali se Barney a Hunter a musím říct, že to byla snad jediná procházka, při které se nikdo neloudal, protože se dělaly zastávky u pejsků a každý za nimi běhal a závodil s nimi. Před tím, než Verča po obědě naložila psy do dodávky a odvezla domů, ještě stihli pejskové pořádně prohnat kočky naší sousedky (všechny včas utekly, nebojte), takže jak vidno, zážitek z toho měla jistě spousta zúčastněných J. V poslední den zvířátkového bloku s námi šel na procházku Terezčin pejsek Matýsek, který byl na vodítku a děti si už před školkou udělaly pořadník, kdo kdy Matýska povede, ale to víte, aby byly všechny děti spokojené, to bychom museli nachodit pořádný kus cesty J. Většina dětí má s pejsky zkušenost, ať už z domova nebo třeba od babiček, takže ví, jak se k pejskům chovat, že není třeba plašit, když jim olíznou ruku a že pejskové mají rádi pohlazení a hlavně hezké a opatrné zacházení (jako ostatně všechna zvířata).

Od poloviny měsíce jsme se věnovali záchranným složkám. Začali jsme u chlapíků, kteří toho mají na práci spoustu, a to u hasičů. Děti věděly, že hasiči nejen hasí oheň, ale i jezdí vyprošťovat lidi k autonehodám, zachraňují ze zaseknutých výtahů, evakuují při povodních a dalších neštěstích. A samozřejmě sundávají nebohá koťata ze stromů J. A začali jsme si říkat, co bychom asi dělali, kdyby někde hořelo. Třeba ve školce. Vyrobili jsme si hořící dům, kteří jedou hasiči zachránit. A už víme, že je voláme na čísle 150.

Volně jsme navázali na záchranku, která se také často volá spolu s hasiči, a to na číslo 155. Některé starší děti si i vyzkoušely nanečisto zavolat a říct do telefonu všechny potřebné informace, jako jsou adresa nebo popis místa, povědět, co se stalo a kdo je na místě. Děti to zvládly na výbornou a někdo dokonce věděl, že když se něco stane na ulici, kterou neznají, můžou se orientovat pomocí čísel na sloupech a lampách.

K hasičům a záchranářům jsme postupně přidali i policii, jejichž zástupci, kteří pomáhají a chrání, se na nás přijeli také podívat. To místní nemohli nezaregistrovat, protože houkačky, sirény, klaksony jely na celé kolo a nejedna paní vyběhla před dům, aby rekognoskovala, co se to tu děje. Nadšené byly nejenom děti, ale i samotní strážci zákona, kteří vypadali vyloženě nadšeně, když mohli dětem ukázat interiér auta a všechny ty svoje obušky, samopaly a kdoví co ještě.

Tento blok, jak jistě víte, vyvrcholil nácvikem evakuace školky, kdy jsme jeden den simulovali požár v tělocvičně a evakuovali se hlavními dveřmi, přičemž jsme dětem i pustili sirénu a upozornili na to, že není čas na přezouvání a oblékání. Další den to už bylo akčnější a „hořela“ chodba, takže jsme děti a sebe evakuovali oknem. Tahle akce už byla o poznání rychlejší, svižnější, velké děti věděly, že mají dát přednost malým, nepanikařit a neutíkat. A tak jsme v rekordním čase byli všichni venku v bezpečí a ve formaci jsme odcházeli do bezpečné vzdálenosti, dokud nepřijeli místní neohrožení hasiči a školku nezachránili J. Pak jsme si samozřejmě prohlédli krásné hasičské auto, vyfotili se s hrdiny a poděkovali za záchranu. Jako zázrakem ve školce nic neshořelo, takže den mohl pokračovat nerušeně dál.

Před námi je poslední měsíc školky, kdy už se s Ráďou pomalu psychicky připravujeme na to, kolik skvělých šikovných dětí nám odejde do školy a doufáme, že besídka a následná rozlučková akce na hřišti bude stát za to a že se sejdeme v plném počtu.

Mějte se krásně, mažte, prosím, děti ráno opalovacími krémy a stříkejte repelenty (potvory malé klíšťové se tu hemží) a dávejte pokrývky hlavy, ať si tu školku do konce ještě pořádně ve zdraví užijeme

Háňa